TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Neděle 28.4. Vlastislav

Všechny rubriky

Mystika, filosofie

> Mystika, filosofie

>		Filosofie

> Náboženství

> Duševno, mystika

> Literatura, odkazy

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

<zpátky

Reakce na Centaurovu esej o existenciální krizi z kolekce Úvahy
Autor: Naty (Občasný,Redaktor) - publikováno 17.1.2003 (03:09:39)

další>

Troufalá laická reakce na Centaurovu esej.

Než se vůbec začnu vyjadřovat k tvému obsáhlému příspěvku, ráda bych předeslala:

vyhledala jsem ho na základě něčí poznámky u příspěvku v rubrice poesie

nepřečetla jsem ho doslova celý od začátku až do konce, nejdříve jsem ho zběžně prošla a pak se vracela k podrobnému pročtení některých častí, které se mi zdály pro vysvětlení mé původní okamžité intuitivní reakce podstatné (protože ale do něj průběžně nahlížím i teď, při psaní, není vyloučené, že to přečtu celé)
nejsem filosof a nemám ambice se jím stát, předem se proto omlouvám, že se k tak filosoficky preciznímu (alespoň z mého pohledu) textu, budu vyjadřovat naprosto laicky a velmi osobně, tedy rozhodně ne z hlediska, které by usilovalo o nějaký obecně platný nadhled

Tedy k věci:

Můj první (velmi intenzivní, proto mne donutil k odpovědi) dojem.

Příliš složité pojednání o velmi jednoduché věci.

Připouštím, že existuje existencionální krize. Sama jsem jí prošla během několika měsíčního období (tím mám na mysli její virulentní formu) v období kolem svého osmnáctého roku.

Sebevražda, ačkoli se zdála být jediným východiskem, pro mne byla naprosto nepřijatelná, pravděpodobně proto (dodatečné vysvětlení), že by znamenala definitivní ústup, přiznání, že to nejsem schopná řešit, a vlastně uzavření si přístupu k věcem, které teprve mohou nastat. Možná mě vlastně tehdy zachránila zvědavost.

Psychiatrie, od které jsem si tehdy vyžádala pomocnou ruku, nabízela postup, s kterým jsem se od začátku nehodlala ztotožnit.

Nezbylo, než si pomoci sama.

Chvíli to trvalo, ale “nazřela” jsem.

Vždycky si za všechno můžu sama.

Okolí nikdy nemůže za nic, protože vždycky mám volnost svobodné volby.

Každá situace má několik možností řešení a záleží jenom na mně, které si vyberu.

Nikdy nelituji toho, co jsem udělala, protože v dané době a dané situaci jsem se pro to rozhodla a mělo to tedy svůj význam.

Podstatné je nechovat se vůči ostatním lidem tak, jak bych si nepřála, aby se oni chovali ke mně.

Stresové situace neexistují. Stres je pouze má vlastní reakce na něco, ať z vnějšku, nebo zevnitř a moje reakce je v mé moci.

City a vnímavost jsou dar, ale současně instrument jak prožít život. Uprostřed každého trápení mám možnost se zastavit a zeptat se sama sebe: Chci si ještě vychutnávat trápení a slzy a nebo už je čas třeba na radost? A prostě se radovat.

Drogy (jakékoli) jsou zbytečnou záležitostí, protože vše, co přinášejí, počínaje eufórií, je v podstatě stav mysli, a ten si tedy naše mysl dokáže přivodit sama, daleko levněji a účinněji.

Můžu být cokoli, mít cokoli, udělat cokoli, pokud budu ochotná, pro to splnit všechny podmínky a nést všechny následky.

Na tomhle světě jsme proto, abychom si užili to, co si nikde jinde užít nemůžeme.

Tolik asi k vysvětlení mého stanoviska. A nyní namátkově k tvému pojednání. Jen drobné polemické postřehy.

Pokud by platilo, že krize je důsledek ztráty jistot, pak by první krize začínala naším narozením, protože jistoty našeho prenatálního stavu již nikdy nenalezneme. K pocitu blaženosti, který je podle mne průvodním rysem prenatálního stavu se můžeme celý život jem přibližovat.

Bezdůvodnost existence, jako zdroj a průvodní znak krize? Jak mohu rozhodovat o důvodnosti a bezdůvodnosti něčeho jenom na základě toho, že já, nebo kdokoli, nebo nikdo ten důvod neznám, neznají, nebo neznáme?

“Utrpení spočívá v tom, že syrová skutečnost je bezútěšná nebo dokonce agresivní svou živoucí, energickou skutečností…” – co je to bezútěšná a agresivní? Je to opět jenom naše reakce na skutečnost, tedy – viz stres výše.

Absurdita, chaos, realita. Pouhá slova, kterými si něco pojmenováváme, a jejichž význam nemůže mít pevné hranice. Jsou to jen různé strany průsvitného mnohohranu, kterým se díváme na cokoli vně i uvnitř nás. Proč bychom se například měli snažit vnutit chaosu řád?

Má svůj půvab, stačí ho hledat a vnímat. Je jako chladivé jezero v parném létě všedního řádu logicky uspořádaných věcí, do kterého se ráda ponořím, abych se v něm mohla volně vznášet, než zase zatoužím mít pevnou půdu spořádané reality pod nohama. Absurdita je vlastně druh umění. Krásná hudba nebo obraz, který mi dá nadhled a citové vzrušení. Realita je pískovcový kámen v lese za naším domem, na který si ráda šlápnu bosýma nohama, abych měla pocit, že jsem a že příroda je tu pro mou radost a potěšení.

Omlouvám se, padá na mne prostá noční únava a nějak se mi nechce to už dál rozebírat.

Tím spíše, že se domnívám, že to podstatné už jsem řekla.

Jen bych chtěla dodat, že s mnoha tvými osobními vývody v před… a závěrečné části tvého pojednání souhlasím.

Podle všeho jsem si našla svoji vlastní iluzi, která mi vyhovuje a dovoluje mi žít v harmonii a pohodě.

A žít v harmonii a pohodě, je nespíš to, oč tu běží.

Poznámky k tomuto příspěvku

egil (Občasný,Redaktor) - 17.1.2003 > "vnutit chaosu řád.."..... Toto nemá být polemika,že? Přijde mi, že teze z Centaurovy sumarizační eseje podporuješ praktickými příklady.:))

		<reagovat

egil (Občasný,Redaktor) - 17.1.2003 > ale je to pěkná úvaha.		Body: 5

		<reagovat

centaur (Občasný) - 17.1.2003 > Cením si tvé reakce a práce, kterou sis dala s jejím vyjádřením a se čtením mé eseje. Odpovím ti ve tvém duchu (tím pádem se už ale nemohu moc opírat o svou esej, protože ta je psána trochu filosoficky). "Stresové situace neexistují. Stres je pouze má vlastní reakce na něco, ať z vnějšku, nebo zevnitř a moje reakce je v mé moci." To je samozřejmě otázka slov. Stresové situace neexistují samy o sobě, to znamená, že stejjná situace ne někoho může působit stresově a na jiného ne. To ale neznamená, že by ji jeden nemohl označit za stresovou. Jen slovíčkaření, každopádně v rámci mé eseje krize nevychází ze stresové situace. To by se pak nejednalo o existenciální krizi, ale o nějaký druh psychologické krize, jak jsem to snad přesně popsal. Krize jako důsledek ztráty jistot - to stále platí. Mluvíš-li o ztrátě jistot po porodu, pak to není plně relevantní, protože kojenec není schopen reflexe, neuvědomuje si sebe sama (jako ego,které je). Tedy zjednodušeně neuvědomuje si racionálně, že o něco přišel. Přirozeně se necítí nejlépe, když je mu najednou zima a je oslněn světlem, ale z toho nevzniká existenciální krize, protože on cítí, ne myslí. Krize je vztah ke světu, jak jsem napsal, je to racionální. Krize není afekt, deprese nebo úzkost. Kromě toho, ztráta jistot v podobě matčina lůna způsobuje porodní trauma, které je pro S. Grofa (o němž jsem se v eseji také zmiňoval) klíčovým pro pochopení jakékoli krize člověka. Ale to je psychologický výklad. Ten se s filosofickým sráží, což jsem popsal. “Utrpení spočívá v tom, že syrová skutečnost je bezútěšná nebo dokonce agresivní svou živoucí, energickou skutečností…” – co je to bezútěšná a agresivní? Je to opět jenom naše reakce na skutečnost, tedy – viz stres výše. NELZE redukovat negativní reakci na skutečnost jako stres!!! Vhodnější slovo než reakce je reflexe. Protože reakce zavání emocí, zatímco reflexe bezútěšné zkušenosti je do značné míry racionální. To porstě není psychologie. Bezútěšné a agresivní, to jsou přívlastky, které označují, jak skutečnost na člověka v krizi působí, je to každopádně metaforické vyjádření. Pokud bych to myslel dolsova, mluvil bych spíše o paranoie než o krizi. Souhlasím, že absurdita je svým způsobem umění (také jsem na Totemu publikoval několik absurdní povídek), ale nemůžu souhlasit s tím, že by člověk byl schopný žít v chaosu. Na to nemá myšlení, lidské vědomí není schopno být v chaosu. Musí mít řád. Slova jsou řád, trojrozměrný prosotr je řád, vnímání, čas, tady a teď, já a on, to všechno je řád. Chaos je pro člověka nepojmutelný. Na závěr, nechci se tě teď nijak dotknout, to bych opravdu nerad, chci jen říci, že pokud ses ze své krize dostala s pomocí psychiatra za pár měsíců, pak asi nešlo o existenciální krizi v tom ducuh, jak o ní píšu ve své eseji. Pravda je, že nevím, co s tebou bylo (a blahopřeju ti, žes to zvládla), ale s krizí se člověk tak snadno nevypořádá. A ještě doplním (a opět to nemyslím zle), že pokud bys prošla existenciální krizí, pak bys nenapsala tuto reakci tímto způsobem. To, cos napsala zní přesvědčeně (až trochu naivně, dovolím si říct) a vyrovnaně a je to tak dobře. Jen z toho mám dojem, že šlo o něco jiného než existenciální krizi. Která vlastně neexistuje, jak jsem napsal v eseji. Důležité je cos napsala na závěr: Podle všeho jsem si našla svoji vlastní iluzi, která mi vyhovuje a dovoluje mi žít v harmonii a pohodě. A žít v harmonii a pohodě, je nespíš to, oč tu běží. Doufám, že jsem byl srozumitelný. Zdravím

		<reagovat

	Naty (Občasný,Redaktor) - 18.1.2003 > centaur> Případným všem, kdo se odhodlají to číst: Vpisuji své poznámky přímo do textu Centaurovy odpovědi. Aby to bylo přehlednější, snažila jsem se jednotlivé texty rozlišit. Bohužel mi sem nešlo překopírovat ani barvu, ani různě typy písma. Takže jsem si poradila následovně: ++ takto uvedená a ukončená část je můj současný text, který píši teď. "" takto uvedená a ukončená část je text Centaurovy odpovědi na můj původní příspěvek. K této odpovědi se teď vyjadřuji. takto označený text, je citace z mého původního příspěvku, kterou uvádím pro upřesnění souvislosti. Kombinace těchto znaků napovídají, jestli jsem citaci použila já nebo Centaur. Jednoduché uvozovky jsou normální uvozovky, použité v textech. Doufám, že to postačí k orientaci. ----------------------------------- ++Z tvé odpovědi je zjevně patrné, že jsem se vyjádřila špatně, nebo přinejmenším pro tebe nesrozumitelně. Možná to bude částečně i tím, že mluvíme každý jiným jazykem, s jinou definicí pojmů, jak jsem uvedla v bodu c) svého předeslání:++ nejsem filosof a nemám ambice se jím stát, předem se proto omlouvám, že se k tak filosoficky preciznímu (alespoň z mého pohledu) textu, budu vyjadřovat naprosto laicky a velmi osobně, tedy rozhodně ne z hlediska, které by usilovalo o nějaký obecně platný nadhled ++Proto bych se ráda pokusila zmírnit některá zjevná nedorozumění.++ Chvíli to trvalo, ale „nazřela“jsem. ++Zřejmě jsem za tuhle větu měla dát dvojtečku, protože to, co za ní následuje++ Vždycky si za všechno můžu sama. Okolí nikdy nemůže za nic, protože vždycky mám volnost svobodné volby. Každá situace má několik možností řešení a záleží jenom na mně, které si vyberu. Nikdy nelituji toho, co jsem udělala, protože v dané době a dané situaci jsem se pro to rozhodla a mělo to tedy svůj význam. Podstatné je nechovat se vůči ostatním lidem tak, jak bych si nepřála, aby se oni chovali ke mně. Stresové situace neexistují. Stres je pouze má vlastní reakce na něco, ať z vnějšku, nebo zevnitř a moje reakce je v mé moci. City a vnímavost jsou dar, ale současně instrument jak prožít život. Uprostřed každého trápení mám možnost se zastavit a zeptat se sama sebe: Chci si ještě vychutnávat trápení a slzy a nebo už je čas třeba na radost? A prostě se radovat. Drogy (jakékoli) jsou zbytečnou záležitostí, protože vše, co přinášejí, počínaje eufórií, je v podstatě stav mysli, a ten si tedy naše mysl dokáže přivodit sama, daleko levněji a účinněji. Můžu být cokoli, mít cokoli, udělat cokoli, pokud budu ochotná, pro to splnit všechny podmínky a nést všechny následky. Na tomhle světě jsme proto, abychom si užili to, co si nikde jinde užít nemůžeme. ++jsou jednotlivé body té „iluze“, kterou jsem si vytvořila, abych mohla žít v harmonii a pohodě. Uvedla jsem je jako vysvětlení mého úhlu nazírání, aby bylo předem jasné, z jaké pozice se k tvé eseji vyjadřuji. Proto také hned po nich následuje:++ Tolik asi k vysvětlení mého stanoviska. A nyní namátkově k tvému pojednání. Jen drobné polemické postřehy.** ++Tady teprve začíná vlastní reakce a vyjadřování se k tvému příspěvku. Omlouvám se, že jsem si troufla psát poznámky přímo do tvého textu, ale ze zkušenosti vím, že pokud člověk nemá text, na který reaguje neustále před očima, často rozšíří, zúží, či zcela změní význam některých výrazů či vět, a toho právě bych se při objasňování nedorozumění chtěla vyvarovat.++ "Stresové situace neexistují. Stres je pouze má vlastní reakce na něco, ať z vnějšku, nebo zevnitř a moje reakce je v mé moci." ++Jak jsem výše uvedla, tohle je pouze moje „berlička", nikoli obecně platné tvrzení. I když jsem přesvědčená, že by mohla posloužit každému, kdo by byl ochotný na to přistoupit. Tvoje reakce, která následuje, vznikla tedy vlastně na základě omylu.++ ""To je samozřejmě otázka slov. Stresové situace neexistují samy o sobě, to znamená, že stejjná situace ne někoho může působit stresově a na jiného ne. To ale neznamená, že by ji jeden nemohl označit za stresovou."" ++Naprosto s tebou souhlasím. O tom to přesně je. Já si jenom navíc myslím, že každý má právě tak možnost ji označit za nestresovou. Záleží především na svobodném rozhodnutí každého jednotlivce, jak bude takovou situaci vnímat. Pro někoho je prostě jednodušší ji označit za stresovou. Je v tom asi taková míra zodpovědnosti sama za sebe, jako když si jeden člověk pořídí připojištění na důchod, a ten druhý, který si ho nepořídil, si stěžuje, že na rozdíl od toho prvního, žije jen z životního minima.++ ""Jen slovíčkaření, každopádně v rámci mé eseje krize nevychází ze stresové situace."" ++ Nikde jsem ve svém příspěvku neuvedla, že by jakákoli krize, ani ta moje, mohla vycházet ze stresové situace. Musela jsem se vyjadřovat opravdu hodně nesrozumitelně, když jsi to mohl z mého textu vyvodit.++ ""To by se pak nejednalo o existenciální krizi, ale o nějaký druh psychologické krize, jak jsem to snad přesně popsal. Krize jako důsledek ztráty jistot - to stále platí. Mluvíš-li o ztrátě jistot po porodu, pak to není plně relevantní, protože kojenec není schopen reflexe, neuvědomuje si sebe sama (jako ego,které je). Tedy zjednodušeně neuvědomuje si racionálně, že o něco přišel. Přirozeně se necítí nejlépe, když je mu najednou zima a je oslněn světlem, ale z toho nevzniká existenciální krize, protože on cítí, ne myslí."" ++Přiznávám, že s tím kojencem to byla z mé strany trochu nadsázka a ne zrovna vhodný pokus o humor. Pokud krize může nastat pouze v důsledku „vědomé“ ztráty jistot, pak máš zřejmě pravdu. Nejsem odborník. Mohli bychom sice zvažovat kde začíná uvědomování si sama sebe, kde je hranice mezi reflexí vědomou a nevědomou, jestli vnímáme (a od kdy) jen racionálně, nebo i iracionálně, jestli a které vnímání je otázkou pudů, intuice, podvědomí nebo vědomí, ale to jsou všechno pojmy, které i u odborníků ve dvou různých oborech mají trochu jiný význam ( viz tvá následující poznámka o srážce výkladu v psychologii a filosofii) a každý člověk vnímá jejich význam pravděpodobně ve velmi pohyblivých hranicích. Uzavírám toto odbočení konstatováním, že z filosofického pohledu, kojenec nemůže mít krizi v důsledku ztráty jistot prenátálního stavu. K uvědomování si této ztráty v dospělosti bych mohla mít ještě několik poznámek, ale to už přesahuje rámec této odpovědi.++ ""Krize je vztah ke světu, jak jsem napsal, je to racionální. Krize není afekt, deprese nebo úzkost. Kromě toho, ztráta jistot v podobě matčina lůna způsobuje porodní trauma, které je pro S. Grofa (o němž jsem se v eseji také zmiňoval) klíčovým pro pochopení jakékoli krize člověka. Ale to je psychologický výklad. Ten se s filosofickým sráží, což jsem popsal. Utrpení spočívá v tom, že syrová skutečnost je bezútěšná nebo dokonce agresivní svou živoucí, energickou skutečností…” – co je to bezútěšná a agresivní? Je to opět jenom naše reakce na skutečnost, tedy – viz stres výše. ++Tady jsi použil přesnou citaci z mé původní poznámky.++ ""NELZE redukovat negativní reakci na skutečnost jako stres!!!"" ++ To – viz stres výše, bylo zřejmě dost zavádějící. Naprosto jsem neměla v úmyslu redukovat negativní reakci či reflexi (omlouvám se, že jako laik nevnímám příliš rozdíl mezi precizními významy obou slov) na skutečnost jako stres. Prostě jsem chtěla říci, že pro vztah jedince k bezútěšnosti nebo dokonce agresivitě syrové skutečnosti platí táž pravidla, jako pro svobodu možnosti hodnocení situace jako stresové a nestresové. Je především na vůli jedince, jak bude skutečnost vnímat. Pouze z tohoto hlediska tu platí totéž co o stresu.++ ""Vhodnější slovo než reakce je reflexe. Protože reakce zavání emocí, zatímco reflexe bezútěšné zkušenosti je do značné míry racionální. To porstě není psychologie. Bezútěšné a agresivní, to jsou přívlastky, které označují, jak skutečnost na člověka v krizi působí, je to každopádně metaforické vyjádření. Pokud bych to myslel dolsova, mluvil bych spíše o paranoie než o krizi. Souhlasím, že absurdita je svým způsobem umění (také jsem na Totemu publikoval několik absurdní povídek), ale nemůžu souhlasit s tím, že by člověk byl schopný žít v chaosu."" ++Samozřejmě, že člověk není schopný žít v chaosu. Nikdy jsem nic takového neřekla.++ Absurdita, chaos, realita. Pouhá slova, kterými si něco pojmenováváme, a jejichž význam nemůže mít pevné hranice. Jsou to jen různé strany průsvitného mnohohranu, kterým se díváme na cokoli vně i uvnitř nás. Proč bychom se například měli snažit vnutit chaosu řád? Má svůj půvab, stačí ho hledat a vnímat. Je jako chladivé jezero v parném létě všedního řádu logicky uspořádaných věcí, do kterého se ráda ponořím, abych se v něm mohla volně vznášet, než zase zatoužím mít pevnou půdu spořádané reality pod nohama. ++Domnívám se, že z toho jasně vyplývá, že je občas příjemné si do něj odskočit, aby z toho věčného řádu (zákonitě spojeného s příkazy, zákazy a omezeními) člověk prostě nezblbnul. Odlehčí to „vážné“ situace a tříbí to mozek. Ne nadarmo vzniklo „lidové úsloví“ moderní civilizační doby: Blbec potřebuje pořádek (řád?), inteligent zvládá chaos. Mohli bychom se samozřejmě přít o to, jaký význam zde slova chaos a pořádek mají, ale každopádně to něco naznačuje.++ "" Na to nemá myšlení, lidské vědomí není schopno být v chaosu. Musí mít řád."" ++Dejme tomu, jak jsem výše naznačila, je podle mne nejlepší to prostřídávat. Nemyslíš, že soustavné a nepřerušitelné přebývání v řádu, kterému se „musíme“ podřizovat, může u některých jedinců vést až ke stresu?++ ""Slova jsou řád, trojrozměrný prosotr je řád, vnímání, čas, tady a teď, já a on, to všechno je řád."" ++Tady bych mohla polemizovat, zda ten výčet je relevantní, ale bylo by to jen hraní si s významem slov, což je zbytečné. Mimochodem k tomu rozdílnému významu slov mám takovou ilustrativní perličku. Jak se u vás doma, nebo u tvé babičky, říkalo plechovému nádobí na vaření nebo na dušení pokrmů? Znám lidi, kteří všemu říkají hrnce a jiné, kteří všemu říkají kastroly, nebo rendlíky. My jsme to měli doma rozlišené. Ty vysoké s uchy po obou stranách, nebo s jedním uchem, byly hrnce na vaření, ty širší nízké taky s uchy, či uchem, byly kastroly, a ty, které měly držadlo jako pánvička, ale měly výšku alespoň kastrolů, byly rendlíky. No vidíš, a moje vlastní dcera, když jí řeknu, aby mi podala ten kastrol, řekne: „Co? Jo, ty myslíš ten hrnec?“ Význam slov je prostě velmi záludná věc i u tak obyčejných věcí, jako je nádobí na vaření.++ ""Chaos je pro člověka nepojmutelný. Na závěr, nechci se tě teď nijak dotknout, to bych opravdu nerad, chci jen říci, že pokud ses ze své krize dostala s pomocí psychiatra za pár měsíců,..."" Psychiatrie, od které jsem si tehdy vyžádala pomocnou ruku, nabízela postup, s kterým jsem se od začátku nehodlala ztotožnit. Nezbylo, než si pomoci sama. ++Myslím, že z toho je zřejmé, že jsem se z toho nedostala s pomocí psychiatra, ale naopak. I když máš částečně pravdu, protože mi vlastně pomohl tím, že jsem pochopila, že mi nemůže pomoci.++ ""...pak asi nešlo o existenciální krizi v tom ducuh, jak o ní píšu ve své eseji. Pravda je, že nevím, co s tebou bylo (a blahopřeju ti, žes to zvládla), ale s krizí se člověk tak snadno..."" ++Tamto „snadno“ bych nepřála ani vrahovi své matky, jak se říká. Svlékala jsem se z kůže (i když v mém případě jsem se do ní spíš oblékala, ale bylo to stejně bolestivé), opékala se na roštu ze všech stran, trhala se na kousky, auta zastavovala deset centimetrů ode mne uprostřed ulice se strašlivým skřípěním brzd a troubením, které jsem nevnímala, (vlastně se to stalo jen jednou a to mě právě definitivně donutilo s tím něco dělat), přebudovala jsem celý svůj „žebříček hodnot“, vyrvala jsem ze sebe spoustu věcí, o kterých jsem nikdy nevěřila, že budu ochotná a schopná se jich zbavit a ten zbytek jsem musela uspořádat úplně jinak, než byl původně. Ujišťuji tě, že to šlo všelijak, jenom ne snadno. Dodnes, když si na tu situaci vzpomenu, tak mám mrazení v zátylku a divný pocit okolo žaludku. Myslím si, že to svoje x-tero, kterým jsem uvedla svůj původní příspěvek, jsem si jako pomůcku vypracovala hlavně proto, abych se do podobné situace už nikdy nemohla dostat.++ ""...nevypořádá. A ještě doplním (a opět to nemyslím zle), že pokud bys prošla existenciální krizí, pak bys nenapsala tuto reakci tímto způsobem. To, cos napsala zní přesvědčeně (až trochu naivně, dovolím si říct) a vyrovnaně..."" ++jsem ráda, že alespoň tohle, bylo z mého příspěvku zřejmé.++ ""... a je to tak dobře. Jen z toho mám dojem, že šlo o něco jiného než existenciální krizi. Která vlastně neexistuje, jak jsem napsal v eseji."" ++nevím, jestli to byla existenciální krize (obzvlášť když žádná neexistuje), nevím vlastně, jestli to byla krize, a dokonce ani nevím, jaký je exaktní obsah toho slova z hlediska filosofie. Prostě mi některé symptomy, o kterých se zmiňuješ ve své eseji v souvislosti s krizí, tu situaci připomněly. Možná jsem nečetla dost pozorně, možná jsem si laicky či naivně dala věci do špatných souvislostí a k moji reakci, tvé odpovědi a tomuhle vysvětlování vůbec nemuselo dojít. Chápu, že moje nepoučená reakce na tvé odborné dílo ti může být spíše nepříjemná než přínosná, ale z mého sobeckého hlediska jsem ráda, že k tomu došlo. Pomohlo mi to dostat ze sebe zase jeden „zasunutý“ kus té vzpomínky. A proto jsem ráda, že jsem tvou esej objevila, i když evidentně nejsem schopná posoudit její kvalitu z odborného hlediska.++ ""Důležité je cos napsala na závěr: Podle všeho jsem si našla svoji vlastní iluzi, která mi vyhovuje a dovoluje mi žít v harmonii a pohodě. A žít v harmonii a pohodě, je nespíš to, oč tu běží. Doufám, že jsem byl srozumitelný..."" ++Díky, srozumitelný jsi byl.++ ""Zdravím"" ++I já zdravím a oceňuji shovívavost a fakt, žes měl trpělivost odpovědět.++

		<reagovat

centaur (Občasný) - 19.1.2003 > Dobře, než zapíšu reakci, chci říct, že bych nerad působil školometsky a exaktně. Jsem rád za tvou "laickou"-lidskou reakci, protože je živá a osobní, cením si toho. Nemusíš se omlouvat za to, že nerozumíš některým pojmům, nebo že bys mě špatně pochopila; prostě sis mou esej vztáhla k tomu, co znáš ty a to je jedině dobře. K tomu kojenci a existenciální krizi: kojenec se nemůže nacházet v existenciální krizi, protože si racionálně neuvědomuje problém své existence. KOjenec nepřemýšlí o tom, že existuje a jaký je smysl jeho života. Bez těchto otázek není existenciální krize, velmi jednoduše řečeno. To jen na dokreslení. "Naprosto jsem neměla v úmyslu redukovat negativní reakci či reflexi (omlouvám se, že jako laik nevnímám příliš rozdíl mezi precizními významy obou slov) na skutečnost jako stres." Teď už to tedy chápu, ale rozdíl mezi reakcí a reflexí mi přijde tak zásadní, že ho popíšu: reakce je prostě reakce, ve smyslu re-akce, totiž odpověď na nějakou akci. Někdo tě urazí a ty začneš třeba trucovat, to je reakce. Když ale přemýšlíš o tom, proč tě urazil, proč trucuje,š proč tě to mrzí, je to reflexe, díváš se zpět na něco a hodnotíš. "Odrážíš" to v sobě. Takže když ti třeba zemře někdo blízký, reakcí na to je žal, reflexí jsou potom všechny možné úvahy o smrti, o smyslu života, o bolesti atd. "Prostě jsem chtěla říci, že pro vztah jedince k bezútěšnosti nebo dokonce agresivitě syrové skutečnosti platí táž pravidla, jako pro svobodu možnosti hodnocení situace jako stresové a nestresové." S tím naprosto souhlasím, ale pokud někdo vidí vlastní existenci jako bezsmyslnou, pak má problém. Protože nestačí se rozhodnout vidět ji jako smysluplnou. Aby byla skutečně považována za smysluplnou, musí tu nějaký smysl být a musí se tedy najít, což už není otázka vůle něco nějak vidět, ale skutečné projekce smyslu (tedy vytvoření si smyslu života). "Nemyslíš, že soustavné a nepřerušitelné přebývání v řádu, kterému se „musíme“ podřizovat, může u některých jedinců vést až ke stresu?" Teď máme každý pod slovem řád na mysli něco jiného. Nemyslel jsem nějaký světský řád - pořádek, zákony, omezení, atd. Myslel jsem řád, který dává věcem formu, tvar - odtud trojrozměrný prostor, čas, vědomí sama sebe atd. Ulevit si od světského řádu je jistě blahodárné. Pokud se člověk ale dostane mimo obvyklý řád věcí, jako je třeba prostor, čas a vědomí, dostvá se do něčeho chaotického, čemu vůbec nerozumí. Nejlepším příkladem budiž trip po požití halucinogení drogy (neznám z vlastní zkušenosti,ale podobné stavy znám z meditací a ponorů) - vědomí se na chvíli odsouvá a jedinec se doslova topí v něčem nepopsatelném. To nelze vydržet dlouho, v tom se lze pouze rozplynout (nirvána), ale komu se to podaří,že? Navíc si myslím, že i občasné výlety do absurdtiy, vyvázání se z řádu-pořádku, podléhá jistému řádu, pravidelnosti, tedy má to své příčiny. A cokoli á svou příčinu a tvar, má svým způsobem i řád. "Tamto „snadno“ bych nepřála ani vrahovi své matky, jak se říká. " Tím "snadno" jsem měl spíše na mysli "rychle" (mluvíš o několika měsících). Doufám, že jsem se tě nedotkl. Pořád však na mě to, co popisuješ, působí, jako krize vyložitelná psychologicky. Nedivím se, že psychiatrie ti nepomohla, ale je to také otázka štěstí, narazit na toho pravého psychiatra. Mnohdy totiž není nějaká krize projevem duševní choroby, ale transforamce duše, ega. Takto pozitivně se k tomu staví např. právě Grof, jehož psychologie by ti myslím osvětlila mnoho věcí, pokud tě to stále zajímá. Zdraví centaur

		<reagovat

Naty (Občasný,Redaktor) - 20.1.2003 > Myslím, že prosté děkuji, bude stačit. Takže děkuji a zdravím.

		<reagovat

yenda (Občasný) - 15.2.2003 > Naty: Stres je reakce na vnější nepočekávanou a zdánlivě neovlivnitelnou událost. Přirozená, neovlivnitelná, emoční, hormonální, až fyziologická. Je to reakce, jež prvotně není v ničí moci. Podobně jako je "dráždivost" schopností sebejednoduššího biologicko tvorečka... Pokud jí zvládáš, jsi "bohyně". A chci k tobě do učení. Chaos a řád? Mé oblíbené téma:-) Jsem fascinován stochastickým chováním deterministických systémů. Což je naopak vnucený chaos řádu:-) Jsem fascinován stromy, hladinou jezerní a oblohou s mraky. Což je zas řád chaosu. Svět je úžasná "záležitost". PS: Kde berete tolik času "tohle" psát. Já si ani nepřečetl vaše reakce.		Body: 3

		<reagovat

	Naty (Občasný,Redaktor) - 15.2.2003 > yenda> Oceňuji, že jsi napsal "zdánlivě neovlivnitelnou událost". 90% jich je ovlivnitelných a s těmi, které opravdu ovlivnit nemůžu, si prostě nelámu hlavu. Na to se mám moc ráda. Víš, prostě jsem usoudila, že úplně nejlepší, je vžycky dopředu počítat se vším. Od té nejlepší až po tu nejhorší možnost. Pak mohu směle spolu s Ladislavem Fuchsem prohlásit to, co napsal ve své Variaci na temnou strunu: Zklamání je v mé moci... PS. Čas? Ta nesourodá diskuse s Centaurem mě stála dvě probdělé noci(téměř celé), proto jsem ji taky ukončila, aniž bychom došli k většímu přiblížení názorů. (I když je možné, že nešlo ani tak o kontrast názorů, jako o rozdílné chápání terminologie mezi laikem-já a odborníkem-Centaur.)

		<reagovat

Zrušit obrázky Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + osm ?

Napsat autorovi (Občasný,Redaktor)

	zpátky

	1 (2) 3 4 5 6
	1 (2) 3 4 5 6

	další

Addictive Zone Orbital Defender Game